|
Nechceme pomáhat jen na dálku... II.
Jeden den v africké škole
Letos v červenci se vypravila i za podpory Energy skupina žáků 8. a 9. tříd ZŠ Pouchov v Hradci Králové do Afriky. Spolu se svojí učitelkou angličtiny jeli do Keni navštívit čtrnáctiletého Mwabariho, kterého „adoptovali na dálku“. Jejich dojmy psané formou deníku si můžete přečíst v klubovém magazínu Vitae 11/2009. V našich aktualitách nyní přinášíme o celé výpravě rozhovor s paní učitelkou Humlovou, který poskytla Hradeckému deníku.
Jak dlouho jste do Afriky letěli a jak si to děti užívaly?
Nejprve jsme vypravili s rodiči dvě auta do Mnichova a z něj jsme letěli do hlavního města Kataru – Dohy. Odtud pak už do Nairobi. Tedy i s čekáním na letištích cca 23 hodin. Cesta tam byla vcelku fajn, i když určitě dlouhá. Některé z dětí si to užívaly, protože servis v letadle byl poměrně luxusní a vůbec cesta do nové neznámé země je vzrušující. Objevila se i nevolnost v letadle, ale nic závažného. Letěli jsme přes noc, takže se hodně dalo zaspat. To samé bylo i cestou zpět, ovšem projevila se celková únava. Cesta byla nekonečně dlouhá, každý jsme si přáli být už doma ve svém pelíšku :–). Navíc let z Dohy do Mnichova měl 3 hodiny zpoždění a na sedátkách na letišti se opravdu moc nevyspíte.
Jak vás afričané přivítali po příletu na místo – ať již ve škole nebo sami obyvatelé městečka?
Přiletěli jsme do hlavního města – Nairobi a odtud jsme další den cestovali do Mombasy. Návštěva školy byla plánovaná až na pátek. Zde bylo přivítání opravdu velkolepé. Těžko se to popisuje, ale nejednomu z nás vhrkly do očí slzy štěstí a dojetí. Když jsme přijížděli, místní ženy se s výskotem zvedly a vítaly nás zpěvem a tancem, to bylo neskutečné. Děti ve škole zrovna měly přestávku, tak byly venku a hned se šly podívat, co se děje. Když jsme vystoupili, všichni stále zpívali, tančili, objímali nás, potřásali si s námi rukama – vše na naši počest. Úžasné. Pak nás pohostili čerstvými kokosovými ořechy a já se setkala se zástupci školy a delegáty Humanistického centra v Keni (organizace zastřešující v této části světa projekt adopce na dálku – pozn. red.).
Kde jste bydleli a jaká byla strava, měli jste raději něco s sebouflNenastaly nějaké střevní potíže – přece jen je to jiná skladba jídla?
V Nairobi jsme bydleli v YMCE, v Mombase v hotelu a na safari v campu ve stanových chatkách. Dvě noci jsme strávili cestováním z Nairobi do Mombasy a zpět –j ednu vlakem a jednu autobusem. Moc jídla jsme s sebou neměli – jen něco na doplnění energie – sušenky, bonbony a pro jistotu pár sucharů. Stravovali jsme se vždy v restauraci při ubytovacím zařízení. Snídaně byla obvykle anglického typu – vejce, klobása, cornflakes, toasty. K obědu a večeři jsme si dávali teplé jídlo. Děti si hodně objednávaly kuře nebo hovězí maso s rýží, bramborem nebo hranolkami. Já jsem vegetarián, takže jsem obvykle měla místo masa vařenou zeleninu v ostré omáčce. Střevní potíže nenastaly, možná i díky tomu, že jsme měli s sebou produkty Energy – zejména Probiosan.
Jak se tvářil sám Mwabari, byl rád a poctěn nebo spíše zaskočen?
Vzhledem k tomu, že tamní škola je velká a chodí do ní hodně dětí, a jen kvůli němu se celá škola obrátila vzhůru nohama, myslím, že byl nervózní. Učitelé ho stále nabádali, ať se směje, ale já jsem říkala, že když nechce, nemusí. Skoro nám ho bylo líto, protože to bylo opravdu velké, celá ta akce, a na něj se soustředilo hodně pozornosti. Při hodině jej učitelé pořád vyvolávali, to by asi nikomu nebylo zas až tak příjemné. Ale určitě měl radost, podařilo se nám ho několikrát rozesmát, spíš v soukromí, když mu děti předávaly dárky.
Jak se dařila komunikace v angličtině?
Celkově v pohodě, vím, že většina mých žáků nemá problém rozumět, spíš šlo o překonání počátečního ostychu ve vlastním mluvení. A také jsem zjistila, že se jim lépe mluví, když vedle nich nejsem – nemají asi pocit, že slyším případné chyby :–))). Mwabari má s angličtinou větší potíže, myslím, že je stále začátečník.
Měli jste možnost strávit ve škole nějaký časflCo jste si z toho vy, jako učitelka, odvezla?
Ve škole jsme strávili jedno odpoledne, určitě bych se tam ráda vrátila. Opravdu tolik zážitků, které jsme zažili, se nedá hned pobrat, člověku to dochází postupně :–). Předně se mi líbí, že v Africe učí tak trochu „open-air“. Třídy jsou v domcích s okny bez skla, mají vlastně jen zdi a střechu. Je příjemné, že máte stále pocit, jako byste byli venku; jen vykročíte ze dveří a jste v přírodě. Škola je na vesnici, pro mě to bylo velmi idylické – „mezi kopci a palmami“. Ve městech je to určitě úplně jinak. Dále se mi moc líbilo, že ač je ve třídě třeba i sto dětí, je tam veliká kázeň. U nás máte kolikrát ve třídě jen 20 dětí, a přesto vládne nekázeň. V tomhle je jejich mentalita jiná, a vůbec celkově naše evropské přemýšlení v Africe neplatí. Samozřejmě jsem si kladla otázku, co individualita dítěte, ale na to jsem tam byla moc krátce, abych mohla srovnávat.
Jak se na výuku tvářily dětiflBylo učivo alespoň v obrysech podobné jako v ČR?
Navštívili jsme hodinu přírodních věd (v angličtině – Science – zahrnuje chemii, přírodopis i fyziku) a děti měly radost, že látku znaly, probírala se skupenství. Náboženství už bylo něco jiného, u nás na klasických školách není, takže o tom jsme společně diskutovali. Myslím, že znalost bible by měla být součástí kulturního přehledu; témata, která se v ní objevují, jsou součástí rodinné či občanské výchovy u nás. Africké děti zrovna probíraly téma „respektuj svoje rodiče“, říkali jsme si, že v tom je veliká pravda :–).
Jak byste samotnou výuku a školu popsala?
Škola na mě zapůsobila velmi dobře; i když nemají žádné dataprojektory a interaktivní tabule, myslím, že si bohatě vystačí s křídou a běžnou tabulí. Ono učení není o moderních vymoženostech, jen my jsme moc zmlsaní a bohužel se k tomu vedou i děti :–). Jde o to vážit si toho, co mám. Výuka byla podobná naší, jen je rozdíl v chování žáků a v respektu k učitelům. Učitel je v africké škole pro děti velice vážená osoba, to bylo vidět – v hodině bylo ticho, všichni společně odpovídali, když je učitel pobídl. Co se mi moc líbilo, a chci to zavést i ve svých hodinách – že vždy, když někdo správně odpověděl na otázku, učitel pobídl ostatní, aby mu zatleskali. To je moc hezké a myslím, že hodně motivující.
Afrika je pro mnohé kontinent spojovaný s místními konflikty a chudobou, jak jste to vnímala vy?
Na tuto otázku se mi bude hodně těžko odpovídat. Myslím, že je veliký rozdíl v tom, jak je člověk nastavený, když do podobné země jede sám, či se skupinou dětí, za které má zodpovědnost. Právě proto jsem byla také velmi ostražitá a některé věci viděla více kriticky, než by bylo nutné. Chudoba v Africe zcela určitě je, ale je otázka, co je vlastně chudoba. Mám pocit, že chudoba v našem evropském měřítku tam má úplně jiný význam. Na jednu stranu tam lidé žijí „hůř“ než my, ale zároveň si myslím, že pro ně to tak prostě je, že žijí šťastněji. To je velice složitý problém, který dle mého názoru sahá do historie, kolonizace, apod. Necítila jsem se ohrožena jakýmkoli společenským konfliktem, bála jsem se jen, aby nás neokradli. Všude v průvodcích píší, jak musíte být ostražití, ale vlastně to tak hrozné nebylo anebo jsme si možná dávali dobrý pozor. Určitě bych se bála vyjít ven po setmění, ale to je problém všech velkých měst, nejen v Africe. Myslím, že život na vesnici je v tomto lepší, ale zase se musíte více starat o přežití. Aby si na toto člověk udělal lepší obrázek, musel by v Africe strávit delší čas, třeba tam chvíli žít, aby pochopil, jak se věci mají.
Jak nyní se svými zážitky a případnými fotografiemi naložíte, chystáte besedy či něco podobného?
Určitě. Od září začneme s dětmi materiály zpracovávat a připravovat besedy a prezentace, které bychom rádi nabídli ostatním školám nejen v královéhradeckém kraji, případně i jiným subjektům, budou-li mít zájem.
|
|
|